Birthday

Tak jsem oslavila narozeniny s rodinou. Musím se pochlubit, mamka mi po letech upekla čokoládový dort, protože jsem ji o to poprosila. Nebyl sice tak designově propracovaný jako narozeninový dort mého bratránka, ale vypadal hezky a chutnal výborně. Obdržela jsem vtipný narozeninový přáníčko.
Mám radost snad ze všech dárků. Mám nové "skinny jeans", sama jsem si je vybrala. Dostala jsem knížku Hvězdy nám nepřály. Dlouho jsem zvažovala, jestli si ji přečtu. Mám pocit, že fotek obálky a citátů z této knížky je plný Tumblr. Přečetla jsem teprve pár kapitol. Vůbec se nedivím, že se kniha stala bestsellerem, je úžasná. Dostala jsem dodatek a kolekci k mé oblíbené hře Sims 3.

Puzzle (500 dílků) s obrázkem mého znamení mě moc nenadchlo, je sice hezké, ale mě skládání nebaví. Podle mě je to ztráta času. Dávat dohromady věc, kterou někdo rozdělil na kousky just for fun ...  Jo, je strašně super neustále něco hledat a zjišťovat, které dílky k sobě pasují! Dávat věc, co někdo schválně rozdělil, do původního stavu. Co víc si přát! -.-
Přitom teoreticky, kdyby z obrázku nikdo puzzle neudělal, ušetřilo by to všem čas a námahu. Tím myslím nejen mě, ale i výrobce. Moje rodina tvrdí, že právě to skládání ne výsledný obraz je pointa. Ha, o takovou zábavu fakt nestojím. Skládání zabere tolik času, že kdybych si mohla vybrat, s chutí bych si připlatila za již hotový obrázek, se kterým bych žádnou zbytečnou práci neměla.

Podezírám rodiče z toho, že to koupili jen proto, že to oni skládají puzzle rádi. Nakonec to tak určitě dopadne, že mi to puzzle poskládají a dají mi hotový obrázek.

A "soška" (stříbrná pravděpodobně z plastu) objímající se dvojice + k šatům holky jsou připevněny hodiny, mě rozčiluje pokaždé, když ji vidím -.- No jo, dárek od babičky -.- Jsem šťastně (nebo se o to aspoň snažím) nezadaná, nechápu proč bych se měla koukat na blbej plastovej pár, vždycky, když chci vědět kolik je hodin. Tak trošku mi to připomíná to, že jsem sama, zatímco člověk, se kterým bych se ráda setkala, žije stovky kilometrů daleko. Větší radost bych měla z tématickýho dárku, třeba knížečky citátků (vždycky je v obchodech obdivuju a za celej život jsem dostala jenom jednu, od bráchy, přestože lidem pořád naznačuju, jak moc mám citáty/texty ráda), cokoli s motivy míst, která chci jednou navštívit nebo třeba jakýkoli (netématický) přívěšek na klíče nebo knihu.

Je vidět, že se babička ani nesnažila najít něco, co by se mi mohlo líbit a to mi na tom vadí nejvíc. Chápete, mě by potěšila i levná maličkost, nejsem vůbec náročná. Myslím si, že když mě někdo zná 17 let, mělo by pro něj být snadný vymyslet, co mi dá k narozeninám... např. Snad celá moje rodina ví, že miluju psaní a mám ráda černý propisky/kuličková pera - proč mi nějaké nekoupí? Nebo třeba hezký blok? Mě by potěšila i sada pastelek, lidi. Ráda piju čaj - proč mi nikdo nedaruje nějaký dražší, který si vběžně nekupuju nebo třeba dárkovou sadu - takový věci mají v každým supermarketu. Říkám si, že když se člověk ani neobtěžuje zamyslet se nad tím, jaký dárek by druhého člověka potěšil, raději by mu neměl dávat nic. Dávat dárky jen z povinnosti se mi zdá hloupé. Nakonec nemá radost nikdo. Tenhle dárek schovám někam do krabice nebo na dno skříně, kde ho nebudu mít na očích, abych neměla  neustále chut ten hnusnej nemoderní plastovej krám hodit z okna.

Pořád je to lepší, než dárek jaký jsem od prarodičů dostala k šestnáctinám. Tehdy mi babička předala tlustý těžký dárek zabalený v krásném balícím papírů. Jé, to bude asi nějaká kniha, radovala jsem se v duchu. Pak jsem to rozbalila. Byla to tlustá encyklopedie. Doteď si pamatuju jak nepříjemně překvapená (slabý slovo, byl to pro mne takovej šok, že se divím, že se mi vůbec podařilo nasadit falešnej úsměv -.-) jsem byla. Cítila jsem se podvedená. Američanky dostávají k šestnáctinám auta :D Já jsem dostala encyklopedii přestože není takový problém si zjistit, že encyklopedie NENÁVIDÍM A NIKDY JE NEČTU!!! Když jsem pak náhodou zjistila, kolik ta bichle stála ... Kdyby mi radši místo toho koupila nějakej levnej časopis, vůbec bych se nezlobila!

Jo a taky by mi nevadilo, kdyby rodina na oslavě mích narozenin mluvila o mě, ne o mém bratrovi, který je shodou okolností na soutěži v zahraničí. Když nemluvili o něm, bavili se na jiná témata. Bud mluvili o práci a lidech co neznám (věci, ke kterým nemám co říct -.- to bylo od nich vcelku bezohledný, šlo přece o MOJE narozeniny) anebo na témata, ke kterým sice mám co říct, ale mám odlišné pohledy na věc, tak jsem toho moc neříkala. Když jsem slyšela některé jejich názory (hlavně prarodičů), měla jsem chut ječet, ale nezapojovala jsem se do debaty, protože jsem neměla chut se hádat a říkala jsem si, že je o tom, že mám pravdu stejně nepřesvědčím.